Příběh Johnnyho Cashe (The redemption of the Man in Black) Když Don Luigi Giussani mluvil o univerzalitě křesťanské existence či o hledání Boha ve všech oblastech života, často k tomu využíval příkladů umělecké tvorby různých autorů (básníků, spisovatelů, hudebních skladatelů atd.). K tomuto účelu by se dalo snadno využít i díla Johnnyho Cashe, jednoho z nejslavnějších představitelů americké populární hudby druhé poloviny dvacátého století. A také k němu opravdu využíváno je. Roku 2010 se v médiích objevila zpráva o programu „Evangelium podle Johnnyho Cashe“, s jehož pomocí americký metodistický pastor Loran Miracle učí členy svého sboru setkávat se s Kristem ve spojení s různými životními oblastmi a tématy: téma „Bůh“ probírá např. prostřednictvím spirituálu „Wayfaring Stranger“, téma „život“ s využitím hitu „Man in Black“, téma „láska“ pomocí neméně slavné písně „I Walk the Line“ apod. (1) Johnny Cash (vlastním jménem J. R. Cash a později John R. Cash) měl své kořeny na zbožném americkém Jihu. Narodil se dne 26. února 1932 v Kingslandu ve státě Arkansas v rodině farmáře. Jeho dědeček byl baptistickým kazatelem. Měl šest sourozenců, ze kterých mu byl nejbližší bratr Jack. Když bylo Johnnymu dvanáct, Jack ve strašných bolestech zahynul po tragické nehodě. Před smrtí měl vidění nebe a andělů. Do baptistické církve nejsou děti přijímány hned po narození, ale až poté, co jsou schopny samy se rozhodnout pro Krista. Ve dvanácti letech Johnny věděl, že dosáhl věku duchovní a mravní zodpovědnosti. Učinil v chrámu své vyznání a přijal Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele. (2) Nedlouho poté začal svou víru vyjadřovat způsobem, který mu byl vlastní: prostřednictvím svých písní. V roce 1951 se mladý Johnny seznámil s katolickou dívkou italského původu Vivian Libertovou. Ta na něj pak věrně čekala během tří let Cashovy vojenské služby v Německu a po jeho návratu roku 1954 vstoupila do manželství s ním jako panna. Také Johnny Cash pojímal svůj vztah s Vivian v ryze křesťanském duchu. Když pro svou nastávající v Německu vybíral snubní prsten, v dopise z 3. února 1953 jí napsal: „Ten prstýnek znamená, že jsme jen ty a já, a nikdo jiný nikdy nebude… Vždycky budeš pro mě jen jedna jediná. Jednou budeš moje žena a já se o tebe budu starat po zbytek života. Mám tě rád, Viv. Nikdy se nepodívám na jinou dívku. Bůh mi nadělil tu nejlepší ženu na světě a já si tě udržím.“ (3) Přesně totéž říká Cash i v písni „I Walk the Line“ (4): I keep a close watch on this heart of mine I find it very, very easy to be true As sure as night is dark and day is light You've got a way to keep me on your side I keep a close watch on this heart of mine Tuto píseň Johnny Cash napsal po své svatbě s Vivian a poté, co zahájil svou hudební kariéru a začal zjišťovat, že ve světě showbusinessu panují velmi uvolněné mravy a že muzikanti, s kterými hraje, jsou běžně nevěrní svým ženám. Cash jednomu z nich na toto téma řekl: „,Já ne, kamaráde, já jdu po čáře’. Následoval krátký okamžik osvícení a Johnny napsal během asi patnácti minut to, co se později stalo jedním z jeho největších hitů vůbec; jak později podotkl: ,Slova přicházela tak rychle, jak jsem je stačil zapisovat.’“ (5) Titulní obrat písně „I Walk the Line“ je údajně inspirován příběhy železničních dělníků, dlouhodobě žijících v pracovních táborech daleko od domova. Podle tohoto výkladu byla „čára“ tratí, podél které rychle vyrůstaly nevěstince, a „kráčet po čáře“ znamenalo vyhýbat se jim. (6) Johnny Cash každopádně v každé sloce ujišťuje svou Vivian, že je šťastný, že ji má, a z lásky k ní nepodlehne pokušením. Johnny a Vivian byli oddáni dne 7. srpna 1954 v katolickém kostele sv. Anny v San Antoniu strýcem nevěsty, Otcem Vincentem Libertem. Přestože šlo o sňatek nábožensky smíšený, manžele spojovala víra v Krista a neexistovalo mezi nimi žádné napětí kvůli různosti vyznání. „John souhlasil, že všechny jejich děti budou vychovávány jako katolíci, a když se s Vivian vzali, podstoupil dokonce šestiměsíční kurz katolické víry. John si nesmírně vážil Vivianina otce Toma, ,jednoho z nejryzejších křesťanů, jakého jsem kdy poznal’, jak napsal ve své autobiografii z roku 1975.“ (7) V roce své svatby Cash také nastoupil cestu zpěváka populární hudby. Původně toužil zpívat výhradně gospelové písně, tj. být zpěvákem, který svými písněmi hlásá lidem radostnou zvěst. (8) Když se ale roku 1954 poprvé sešel se šéfem legendární rock’n’rollové firmy Sun Samem Phillipsem a zahrál mu svou duchovní píseň „Belshazzar“, Phillips jej údajně vypoklonkoval se slovy, že gospelové nahrávky se špatně prodávají. Cash později vyprávěl, že tedy pár týdnů počkal, až Phillips zapomene na jejich první setkání, a pak jej zase navštívil. Tentokrát mu ale zazpíval pár rock’n’rollových písní. „Zbytek jsou – jak se říká – dějiny.“ (9) Johnny Cash se brzy stal ikonou amerického rocku a country. „Ale i když způsob, jakým hrál rock’n’roll, z něj učinil countryovou ikonu, a způsob, jakým hrál country, z něj udělal rockovou ikonu, Johnny Cash nikdy nezapomněl, že je gospelový zpěvák.“ (10) Mezi bezpočtem Cashových gospelových písní nikdy nezapadla ta první, kterou hrál bez úspěchu Samu Phillipsovi – „Belshazzar“ (11): Well the Bible tells us about a man He had concubines and wives For he was weighed in the balance and found wanting The people feast and drank their wine For on the wall there appeared a hand For he was weighed in the balance and found wanting Well no one around could understand But Daniel the prophet, the man of God "My friend your weighed in the balance and found wanting „Belshazzar“ je (podobně jako mnoho jiných písní Johnnyho Cashe) převyprávěním biblického příběhu. Pátá kapitola knihy Daniel líčí hostinu, na níž despotický babylónský král Belšasar, který se ve své pýše pokládal za pána nad životem a smrtí všech, se svými hodnostáři, ženami a konkubínami popíjel víno z nádob uloupených z Hospodinova chrámu v Jeruzalémě a chválil svá modlářská božstva. Cash tento příběh nenápadně aktualizuje: zdá se, že v jeho verzi se neocitáme ani tak mezi vyznavači babylónského polyteismu, jako spíš v naší vlastní době, která uctívá „bohy“ moci, majetku a sexu a neexistuje nic svatého, čemu by se nevysmívala… Už v této rané písni se také objevuje pro Cashovu tvorbu typický apokalyptický motiv v podobě odkazu na poslední soud, při kterém budou zváženy a shledány lehkými nejen skutky krále Belshazzara, ale i každého člověka, který „postavil svůj dům na písku“. (12) Na této závažné písni, nesmírně odlišné od mainstreamových hitů populární hudby, lze demonstrovat, jak jedinečný, nepodbízivý a „svůj“ Johnny Cash ve světě pop music vždy byl. Svůj čistý způsob života, popsaný v písni „I Walked the Line“, si však v tomto prostředí plném pokušení v určitém období uchovat nedokázal. Podobně jako většina popových hvězd, i Cash se nakonec oddával drogám a sexuální promiskuitě. Upřímnou a čistou víru svého dětství a mládí začal postupně ztrácet… V letech 1955–1961 se manželům Cashovým postupně narodily čtyři dcery. Krátce nato se však jejich rodině stal osudným Johnnyho vztah s June Carterovou, členkou známé kapely The Carter Family, které se v té době rozpadalo její druhé manželství. Roku 1967 se v důsledku Cashova vztahu s June a jeho problémů s drogami a prášky rozpadlo i Johnnyho manželství s Vivian. Ta po rozvodu vstoupila do nového (církevně neplatného) manželství s Dickem Distinem, a to čistě ze zoufalství či z pocitu nutnosti využít toho, že si ji se čtyřmi dětmi je někdo ochoten vzít. Cash se pak oženil s June Carterovou a měl s ní syna. Ještě předtím ale prošel nejhorší krizí svého života. Ve svých vzpomínkách o tom píše: „Bral jsem amfetaminy po hrstech, doslova. Barbituráty po hrstech také. Ne proto, abych spal, ale abych zastavil třesení po amfetaminech. Rušil jsem vystoupení a nahrávací frekvence a když už jsem byl schopen vystoupit, nemohl jsem zpívat, protože můj krk byl po pilulkách vyschlý. Váha se mi při mé výšce šesti stop a jeden a půl palce snížila na 155 liber. Žil jsem mezi přijímáním a propouštěním z vězení, nemocnic a mezi autohaváriemi. Byl jsem chodící obraz smrti a přesně tak jsem se i cítil. Vyškraboval jsem špinavé dno barelu svého života. Začátkem října 1967 jsem měl dost. Celé dny jsem nespal ani nejedl a nic mě už nečekalo. /…/ Už jsem nechtěl žádné rozednění. Svůj život jsem vyplýtval. Dostal jsem se od Boha příliš daleko a všechny síly, které by dokázaly stabilizovat můj život, jsem viděl jako marné. Věděl jsem, co dělat. Zajedu do jeskyní Nickajack Cave u Tennessee River na sever od Chattanoogy, ať mě Bůh z tohoto světa sprovodí a vezme mě tam, kam takové lidi jako já dává.“ (13) Cash měl v úmyslu připojit se k jeskyňářům, kteří v Nickajack Cave v průběhu let přišli o život, protože v jeskyních ztratili cestu a už se nedostali ven. Místo fyzické i duchovní smrti tam však prožil zkušenost svědčící o tom, že i když on opustil Boha, Bůh neopustil jej… (14) Americký countryový zpěvák Gary Allan jeho příběh později vylíčil v písni „Nickajack Cave (Johnny Cash’s Redemption“ (15): Little white pills and whiskey Everything was darkness Then high above him shone a light Then he crawled out from beneath that ledge That's how he became "The Man in Black" in Nickajack Cave. Cash v Nickajack Cave opravdu „byl již jednou nohou v hrobě“ a čekal tam (symbolicky v naprosté tmě) „na svůj soudný den“, jak zpívá Gary Allan v první části své písně. A pak shůry „zazářilo světlo“, a to v podobě prožitku, který Johnny sám popisuje takto: „Pocítil jsem, že ve mně vzniká něco silného, pocit naprostého klidu, jasnosti a střízlivosti. Nejprve jsem tomu nevěřil. Nedovedl jsem to pochopit. Jak, po tak dlouhé době, co jsem vzhůru a potom, jak zle jsem nakládal se svým tělem a bral tolik pilulek (tucty, spousty, stovky) je možné se cítit dobře? Ten pocit však trval dál a pak se mé myšlenky začaly obracet k Bohu. Nehovořil ke mně, to nikdy nedělal a já bych byl velice překvapen, kdyby to někdy udělal, ale bez výhrad věřím, že mi někdy vkládá do srdce pocity a možná že i myšlenky do hlavy. Tam v Nickajackské jeskyni jsem si uvědomil velice jasnou a jednoduchou věc. Nenesu břímě svého osudu. Nenesu břímě své vlastní smrti. Zemřu, až přijde čas, který stanoví Bůh, ne já. Nemodlil jsem se za to, aby udělal něco proti mému rozhodnutí tady v jeskyni najít smrt, ale to Boha nezastavilo, aby nezakročil.“ (16) V poslední sloce Allanovy písně je podle skutečnosti popsán způsob, jak se pak Johnny plazil jeskyněmi směrem, ve kterém tušil východ, a nakonec mu bylo dáno dostat se znovu ke světlu… V závěrečných verších pak Gary Allan říká, že takto se Cash „stal ,Mužem v černém’ v Nickajack Cave“. Od svého návratu na koncertní pódia koncem šedesátých let začal Johnny Cash pravidelně vystupovat v černém. Důvod vysvětlil ve skladbě „Man in Black“, titulní písni stejnojmenného alba z roku 1971 (17): Well, you wonder why I always dress in black? I wear the black for the poor and the beaten down I wear the black for those who've never read Well, we're doin' mighty fine, I do suppose I wear it for the sick and lonely old And, I wear it for the thousands who have died Well, there's things that never will be right I know Aw, I'd love to wear a rainbow every day „Muž v černém“ podle této písně barvou svých šatů vyjadřoval zármutek nad všemi „ubohými a zbitými“, žijícími bez naděje v chudinských čtvrtích, nad lidmi starými, nemocnými a osamělými, nad bezstarostnými oběťmi divokých šedesátých let, které se „nevrátily ze špatného tripu“, nad padlými ve vietnamské válce, ale také a snad především nad těmi, kteří „nikdy nečetli ani neslyšeli Ježíšova slova o cestě ke štěstí skrze lásku a milosrdenství“. Charakteristickým rysem Johnnyho Cashe byl křesťanský soucit s chudými a potřebnými, ať už po stránce materiální nebo duchovní. K duchovně chudým se ostatně sám počítal. I své koncerty ve věznicích (18) vždy pojímal jako návštěvy hříšníka mezi hříšníky, bez sebemenšího pocitu morální nadřazenosti nad vězni. Po záchraně z Nickajackských jeskyní Johnny „soukromě a veřejně znovu potvrdil svou víru a znovu se zasvětil Kristu“ (19) a začal dokonce do jisté míry působit jako baptistický duchovní a kazatel. Především si však uvědomil, že v životě křesťana není „duchovní“ a „světské“ navzájem oddělitelné, takže „křesťanský hudebník, bavič, nemůže na jevišti předvést absolutně světské vystoupení. Pokud je v tobě Kristus, ti lidé v publiku…uvidí a ucítí přítomnost Ježíše Krista“. (20) Nejprve se ovšem Cash musel zbavit závislosti na drogách, což se mu podařilo až po dlouhém a krutém boji. Později o tom řekl: „Víte, že jsem měl své roky v divočině, léta prožitá s démony v zádech. To bylo v době, kdy drogy začínaly, a nyní jsou pryč. Ne, nejsem žádný exorcista. Netvrdím, že jsem schopen vymítat démony, a nevím, jakým způsobem odešli. Ale odešli a už se nevrátí. Víte, nakonec jsem musel přijmout, že Bůh usoudil, že zde bylo něco, co bylo hodné záchrany. A kdo jsem já, abych říkal ,mýlíš se’? Musel jsem to přijmout a spolupracovat na tom, a to je to, co jsem udělal.“ (21) Svědectvím o vlastní životní zkušenosti a díkuvzdáním Bohu se stalo především Cashovo pravděpodobně vůbec nejlepší album American Recordings z roku 1994. Až do vydání této desky „byl Johnny Cash považován za zpěváka a autora, který si schovává gospel pro zvláštní příležitosti (roku 1973 nahrál tematické dvojalbum Gospel Road o životě Krista) a živí se zpíváním o tvrdém životě a těžkých časech. Nyní poprvé obě tyto polohy výtečným způsobem spojil. Příběhy o zradě, osamění a divokém životě byly skvělým kontrastem k písním o odpuštění a naději. /…/ Klíčovou skladbou alba byla Cashova píseň ,Redemption’ (Vykoupení), kde Cash vyjádřil zcela beze studu biblickou řečí, že pravá duchovní svoboda má zdroj v ukřižovaném Kristu. /…/ Cash jako legenda mohl mluvit zcela konkrétně o zdroji odpuštění, aniž by ztratil posluchačský zájem. Větší část prvních čtyř dekád života strávil hledáním spásy v těch nejdivočejších výstřelcích. Nyní, ve dvaašedesáti letech si mohl dovolit malé kázání. ,Tohle album je o hříchu a vykoupení,’ řekl na festivalu v Glastonsbury roku 1994. ,Díky Bohu za záchranu. Jinak bych tu dneska už nebyl.’“ (22) Svědectví klíčové písně uvedené desky (23) zní takto: From the hands it came down And the blood gave life From the tree streamed the light And the blood gave life From His hands it came down And the blood gave life From His hands it came down Píseň „Redemption“ je křesťanským vyznáním víry v ukřižovaného Krista, z jehož probodených rukou, nohou a boku podle slov refrénu stékala krev a zavlažovala zemi. Cash se v ní ztotožňuje se slovy apoštola Pavla o Kristově krvi, která nám přinesla vykoupení a odpuštění hříchů. (24) Zpěvák, který ve svém životě opakovaně čelil zničujícím pokušením, v této písni také zcela osobně vypráví o svém „příteli“ Luciferovi, který jej chtěl udržet v okovech, o tichém vnitřním hlase, který mu řekl, že má na výběr, a o tom, jak se rozhodl držet se kříže a byl vykoupen krví… Johnny Cash byl ovšem osobností rozporuplnou. Na jedné straně není pochyb o upřímnosti jeho křesťanské víry, která zejména v závěrečném období jeho života stále sílila, na straně druhé mu však tato křesťanská víra nebránila v likvidaci jeho prvního manželství (které bylo katolické, a tedy spojené se závazkem manželského partnera nikdy neopustit). Svůj svazek s June Carterovou Cash opakovaně popisoval tak, jako kdyby byl nábožensky zcela bezproblémový a požehnaný, a „oficiální“ verze jeho životopisu (např. i v podobě filmu Jamese Mangolda Walk the Line z roku 2005) líčí vliv Johnnyho druhé ženy na jeho život jako bezvýhradně kladný. Paměti Vivian Cashové ovšem skýtají (např. i ve vztahu k problémům s drogovou závislostí) zcela odlišný obraz. Vivian v nich ale také píše: „Jsem vděčná Bohu, že držel nad Johnnym ochrannou ruku tak dlouho, že se mohl radovat z plně prožitého dlouhého života a užít si výsledků své práce.“ (25) Zdá se, že nad Cashem opravdu držela ochrannou ruku vyšší moc, která jej chránila tak dlouho, dokud nepřišel čas, stanovený Prozřetelností. Smrti totiž unikl jen o vlásek nejen v Nickajackských jeskyních, ale i v mnoha dalších případech. Přežil například kopnutí pštrosem, kterého choval na své farmě, či těžkou operaci srdce, při níž prodělal zkušenost blízkosti smrti a měl vizi nebe. A teprve po tom všem dosáhl nového vrcholu své kariéry, ke kterému jej přivedla překvapivá spolupráce s producentem Rickem Rubinem, do té doby zaměřeným spíš na metalovou hudbu. Tato spolupráce se rodila roku 1993, a to velice těžce. Cash o svém prvním dojmu z Rubina později napsal: „Vůbec se mi nezamlouval, byl to krajní hipík, nahoře plešatý a s vlasy na záda, vousy, které vypadaly, jako by je nikdy neupravoval (také to byla pravda) a oblečení, ze kterého by se zaradoval tak akorát notorik.“ (26) Přesto Rubin Johnnyho Cashe dlouho přesvědčoval, že mu opravdu chce dělat producenta, a Cash se nakonec rozhodl dát mu příležitost. Podepsal smlouvu s Rubinovou společností American Recordings a roku 1994 vydal již zmíněné stejnojmenné album, které vzápětí obdrželo cenu Grammy. V dalších letech následovaly desky American II až American VI. Rick Rubin těmito alby dosáhl toho, co si stanovil za cíl – „získat opravdové, ryzí jádro Johnnyho Cashe“. (27) Při nahrávání uvedené série už byl Johnny těžce nemocný. V roce 1997 se opět dostal do těsné blízkosti smrti, když byl deset dní v bezvědomí s oboustranným zápalem plic a otravou krve. I tuto krizi přežil, zůstal však dlouhodobý problém v podobě Shy-Dragerova syndromu, vzácné a nebezpečné neurologické poruchy podobné Parkinsonově nemoci. Současně mu lékaři diagnostikovali cukrovku. Cashovy zdravotní problémy se stále zhoršovaly. Nakonec byl odkázaný na invalidní vozík a z osmdesáti procent slepý. V těchto těžkých posledních letech svého života napsal či nadiktoval svou druhou autobiografii, v jejímž závěru říká: „Přijímám tuto nemoc, protože je Boží vůlí. To on tvoří můj život. Když si pak usmyslí on, že je správné mě z tohoto světa dát pryč, budu se zkrátka muset s pár dobrými lidmi rozloučit, protože je na nějaký čas neuvidím.“ (28) Poslední deskou Johnnyho Cashe vydanou za jeho života se stalo album The Man Comes Around (29), jehož titulní píseň je zarámována citáty z Apokalypsy a stejně jako Zjevení Janovo se odehrává „na samé hranici mezi časností a věčností“ (30): There's a Man going around taking names The hairs on your arm will stand up Hear the trumpets, hear the pipers And the whirlwind is in the thorn tree Till Armageddon no shalam, no shalom Whoever is unjust let him be unjust still Hear the trumpets, hear the pipers And the whirlwind is in the thorn tree It measured hundred weight and penny pound Písni „The Man Comes Around“ Johnny Cash (jak sám uvádí) při jejím psaní věnoval víc času než kterékoliv jiné. Inspirace k ní se zrodila ve snu, ve kterém byl autor podle svých slov v Buckinghamském paláci uveden k britské královně: „Když jsem k ní přistoupil, královna na mě pohlédla a řekla: ,Johnny Cashi, vypadáš jako zlámaný strom ve vichřici!’ Pak jsem se samozřejmě probudil. Uvědomil jsem si, že ,zlámaný strom ve vichřici’ mi zní povědomě. Nakonec jsem dospěl k závěru, že je to biblický citát, a našel jsem jej v knize Job. Vzešla z toho píseň, pro kterou jsem si začal půjčovat verše z knihy Zjevení.“ (31) Mužem, o kterém se zpívá v „The Man Comes Around“, je Ježíš, přicházející ukončit zkoušky a pohromy dějin (ať již dějin národů, anebo dějin jednoho lidského života). Autor vyhlíží Vykupitele s úpěnlivostí Joba či autora Apokalypsy. Spasitel je ovšem zároveň svrchovaným Soudcem, „který rozhodne, kdo bude obviněn a kdo osvobozen“. Píseň vypovídá o tom, že poslední soud nebude selankou, ale děsivým setkáním hříšného člověka s Boží svatostí. (32) Zaznívá v ní také zvěst o tom, že až „do Armagedonu“ – apokalyptického místa Poslední bitvy (33) – nenastane „žádný šalom“. Teprve potom Bůh ukončí hrůzy, páchané v celém průběhu lidských dějin. Cash to vyjadřuje evangelní metaforou o slepici, která pak konečně shromáždí svá kuřata pod křídla. (34) Poté se v písni objevuje obraz starců, jež metají své koruny před Toho, který sedí na trůně (35), což v knize Zjevení vyjadřuje bezvýhradné podřízení se Bohu a definitivní konec jakékoliv vzpurné, svévolné a násilnické lidské moci. (36) „The Man Comes Around“ tak představuje protějšek písně „Belshazzar“. Jakkoliv se Cash blížil ke smrti s vírou a smířeností, v jeho životě stále zůstávaly staré, ještě nezahojené rány. S genialitou sobě vlastní dokázal svou osobní historii i vyznávání svých starých hříchů vkládat do písní, které nesložil, ale jen převzal od jiných autorů – například do cover verze slavného hitu „One“ od skupiny U2 (37): Is it getting better You said one love Did I disappoint you Well it's too late Have you come here for forgivness Did I ask too much You said love is a temple You ask me to enter One love „One“ představuje „hořký a sžíravý rozhovor dvou lidí, kteří si prošli něčím ošklivým a nesnadným“. (38) Jsou „jedno“, ale zároveň si velmi ublížili. Cashovu smutnou verzi této písně lze chápat jako vyjádření skutečnosti, že i když o svém prvním manželství s Vivian po dlouhá desetiletí mluvil jen co možná nejméně, s blížící se smrtí patrně stále více přemýšlel o tom, jak Vivian ublížil. „One“ má různé významové roviny (týká se mj. vztahů mezi lidmi z různých náboženství a kultur), v podání Johnnyho Cashe se však nelze ubránit myšlence na svátost manželství, kterou sice on a Vivian porušili, ale pouto mezi nimi tím zaniknout nemohlo… „Zklamal jsem tě nebo zanechal jsem pachuť ve tvých ústech?“ Tuto otázku jako by ve „One“ kladl muž ženě, kterou opustil. (39) Odpověď-neodpověď, kterou pak sám sobě dává, zní, že je už „příliš pozdě na vytahování minulosti na světlo“. Brzy po nahrání této písně se ukázalo, že jak Johnny, tak i Vivian v této době mysleli právě na to, jestli by minulost přece jen neměla ještě být vytažena na světlo. Cash na to zřejmě nemohl přistoupit za života své druhé ženy June Carterové. Dne 15. května 2003 však June zemřela (40) a po její smrti došlo k setkání mezi Johnnym a jeho první manželkou. Vivian Cashe informovala o svém úmyslu napsat knihu, v níž by pravdivě vylíčila jejich životy. K jejímu velkému překvapení Johnny s tímto úmyslem plně souhlasil a nabídl jí pomoc. O tom, co následovalo, Vivian ve své knize píše: „,Mám takovou radost, Johnny, že tě musím políbit,’ řekla jsem a neskrývala přitom slzy. Zároveň jsem se zasmála, protože Johnny ke mně natáhl ruce. ,Nu, jsem tady.’ A bylo to jedno z našich nejkrásnějších objetí.“ (41) Toto poslední setkání bylo pro oba velkým darem. Vivian pomohlo smířit se s jejím životním martyriem, které prožívala od doby, kdy Cashovy závislosti a jeho nevěra rozvrátily jejich rodinu. V Johnnym mohlo posílit naději na Boží odpuštění. Na konci své pozemské cesty nepochybně často bilancoval svůj život a přemýšlel o vinách, kterými se v jeho průběhu zatížil. To vše se odráží v písních, které ve svých posledních měsících nahrál. Později byly některé z nich vydány na desce A Hundred Highways (42), na které Cash prostřednictvím písňových textů prosí Boha o pomoc a slitování, omlouvá se všem, kterým ublížil, vyznává své obavy z toho, co má přijít, a zároveň vyjadřuje svou křesťanskou naději. Jednou z písní tohoto alba je stará gospelová skladba „God’s Gonna Cut You Down“: You can run on for a long time, Go and tell that long tongue liar, Well my goodness gracious, Go and tell that long tongue liar, You can run on for a long time, You can throw your rock, hide your hand, You can run on for a long time, Go and tell that long tongue liar, „God’s Gonna Cut You Down“ je (podobně jako „The Man Comes Around“) písní o posledním soudu, při kterém Bůh člověka „odkáže do patřičných mezí“. (43) Slovy o tom, že i činy těch, kdo škodili svým bližním v naprosté skrytosti, vyjdou najevo, nám také připomíná, že jednou budeme všichni stát tváří v tvář pravdě o svých životech. Zde jde zřejmě o narážku na 1. list Korintským (44), případně na obdobná Ježíšova slova z Lukášova evangelia 8:17. Refrén písně, hovořící o Božím soudu nad žvanilem, hazardním hráčem a pomlouvačem, je možné chápat buď jako Johnnyho poslední zúčtování s „přítelem Luciferem“, anebo jako odkaz k první kapitole 1. listu Timoteovi, v níž je řeč o tom, že lidé uvedeného druhu budou souzeni podle Božího zákona. Současně ovšem tento biblický text říká, že zákon se netýká spravedlivých a že spravedlivým se člověk stává vírou v Krista, přinášejícího hříšníkům Boží milost. Tato pavlovská zvěst byla Cashovi velmi drahá, což vyjádřil mj. již v písni „Redemption“. Johnnymu byla bezpochyby velice blízká i první sloka písně „God’s Gonna Cut You Down“, podávající působivý obraz křesťanské modlitby jako rozhovoru s Ježíšem, který člověka oslovuje jménem a promlouvá k němu hlasem andělsky sladkým. Je-li právě „rozmlouvání s mužem z Galileje“ jedinečně křesťanskou duchovní zkušeností, křesťanství Johnnyho Cashe bylo v tomto ohledu zcela autentické. Cash v posledních letech svého života nahrál celou řadu písní, které by se daly označit za jeho duchovní závěť. K nejkrásnějším z nich patří starý spirituál „Wayfaring Stranger“ (45), který byl v posledních desetiletích hrán a zpíván bezpočtem hvězd pop music, avšak sotvakterá z nich dokázala s textem o putujícím cizinci souznít v takové míře jako Johnny Cash v době, kdy už opravdu stál na konci své pozemské pouti: I'm just a poor wayfaring stranger I know dark clouds will gather 'round me Název písně „Wayfaring Stranger“ koresponduje s Listem Židům 11:13–14, podle kterého největší biblické postavy typu Noema, Abrahama, Mojžíše či Davida vyznávaly, že jsou na zemi jen „cizinci a poutníky“ (46), a tak dávaly najevo, že po pravém domově teprve touží. Tento spirituál vyjadřuje (slovy F. M. Dostojevského) „pocit onoho věčného svatého smutku, který některé vyvolené duše, jakmile jej ochutnaly a poznaly, již nikdy nevymění za nějaké laciné uspokojení“. Na jiném místě Dostojevského Běsů čteme: „Už jenom myšlenka, že existuje něco nekonečně spravedlivějšího a šťastnějšího než jsem já, mě naplňuje nezměrným dojetím a slávou… Pro štěstí člověka je nezbytné, aby věděl, že v určitém místě, existuje dokonalé štěstí a pokoj pro všechny a pro všechno a aby tomu v každém okamžiku věřil.“ (47) Intuice ruského spisovatele je totožná s intuicí autora písně „Wayfaring Stranger“, která po „svatým smutkem“ naplněné zmínce o putování tímto pomíjivým světem jímavými slovy líčí cíl tohoto putování, ležící v zaslíbené zemi, ve které už nebude „žádná nemoc, úmorná práce ani nebezpečí“. Touto zemí je nový Jeruzalém, o kterém se v Apokalypse říká, že v něm „smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo“. (48) Putující cizinec kráčí cestou, která je „tvrdá a strmá“, před očima se mu však už otevírá nádherný výhled k věčnému domovu, do kterého vstoupí po „překročení Jordánu“. Johnny Cash překročil Jordán dne 12. září 2003. Autorem článku je Vít Machálek Poznámky:
|
|||
 |
text.clonline.cz |
|
|
|
|