text.clonline.cz

Zahajovací den českého CL pro školní rok 2011 - Přednáška S. Pasquera podle bodů J.Carróna.

Písně: Luntane, cchiú luntane
Give me Jesus

Discendi Santo Spirito (Přijď Duchu svatý)

Zachytit přítomnost věcí přítomných, úžas nad Přítomností

Náš život se neskládá z mnoha oddělených epizod, ale to, co se nám děje, má hluboký význam, který musíme být schopni pochopit.

Právě v těchto dnech hovoříme na škole komunity o důležitosti vztahu k vlastní minulosti a já bych chtěl dnes začít tuto přednášku vyprávěním o příhodě z doby, kdy mi bylo 10-11 let.

Všichni víte, že můj tatínek je malíř. Často jsem s ním chodíval na výlet do hor a on se vždy zastavoval, když ho uchvátilo něco zvláštního, například strom zalitý slunečními paprsky nebo odlesk světla na hladině potoka, rád maluje především kontrasty světla a stínu.
Jednoho dne, když jsme pozorovali pole pokryté sněhem a komentovali krásu, kterou jsme viděli, mi tatínek řekl, že příroda jsou pouze barvy, světlo a barvy. I stín věcí je barevný, říkal, a v určité chvíli mi řekl tuto větu: “Vidíš, mnozí malíři malují stín věcí na sněhu šedě, ale stín na sněhu není šedý, i když je to stín, je vždycky modrý, když jej budeš pečlivě pozorovat, všimneš si, že je modrý.

Často si připomínám tuto poznámku mého otce, ne pro její význam, ale pro otcův vášnivý vztah k věcem, které ho obklopují. On je pečlivý pozorovatel, kdežto já jsem si stín na sněhu představoval vždycky jako šedý, což ve skutečnosti to byla pouze moje představa, kterou jsem promítal na realitu.

Tato příhoda mi znovu vytanula na mysli po mnoha letech, když jsem jako student architektury potkal Hnutí CL.
Z mnoha věcí, které mne oslovily, zvláště jedna u některých jedinců přitahovala mou pozornost, a sice jejich schopnost žít vlastní život s velkou pozorností vůči všem detailům reality, schopnost nade vším žasnout.
Příležitost, díky níž jsem mohl poznat první lidi z CL, souvisela právě s pozorností věnovaná některými z nich konkrétnímu problému, který jsem já, pro ně neznámý člověk, na univerzitě prožíval.

Tito lidé byli živí, mnohem živější, než všichni ti, které jsem potkal do té doby, realita, tedy okolnosti, osoby, s nimiž se setkávali, známí i neznámí, studium, práce, rodina, veškerá realita byla pro ně trvalou výzvou.

Realita je přitažlivá sama o sobě, realita tě uvádí v úžas, jestliže máš otevřené srdce, jestliže se v úžas necháš uvést.
My jsme ale zvyklí pohlížet na věci, které jsou přítomné v realitě, “reálně přítomné” jako na něco samozřejmého, ale skutečnost, že věci existují není banální!

Takže první bod, který zdůrazním, je tento:
1) Prvním pocitem člověk je úžas nad realitou věcí, nad přítomností věcí, které nejsou naše.

Náš rozum je ale obvykle slabý, tváří v tvář věcem jsem roztržitý, nevidím je takové, jaké opravdu jsou, zpravidla promítám na věci a také na osoby svoji představu, představu, kterou jsem si já již utvořil, představu, kterou jsem si předem vymyslel, představu, kterou jsem vybudoval na základě vlastní předpojatosti.

Dám příklad:

Když jsem byl v semináři v Římě, don Massimo mne požádal, abych ho doprovodil na prohlídku výstavy o baroku s dalšími seminaristy a abych tuto výstavu vysvětlil. Po pěti minutách, ve kterých jsem zopakoval všechny teorie, které jsem se naučil a které mi zůstaly v hlavě, mne don Massimo zarazil s tím, že dále bude pokračovat on sám.
Pro mne to bylo ponižující, protože jsem to měl nastudováno.

Tehdy jsem se znovu naučil, že realita věcí není totožná s tím, co si myslím já nebo se souborem vědomostí, ale je to něco jiného.

Don Massimo dokázal vysvětlit výstavu o baroku, protože byl schopen pochopit to, co studoval a vidět věci v jejich pravdivosti pouze díky, že se dokázal dívat na realitu ve světle jejího hlubšího významu. Vysvětlování umění v podání dona Massima bylo fascinující, protože bral v úvahu všechny detaily, ale /zároveň/ je spojoval dohromady v jedinou syntetickou vizi, která měla význam.

Ptejme se tedy:

Jak dosáhnout toho, aby náš rozum byl schopen pozorně si všímat věcí a lidí, kteří nás obklopují?

Toto je možné především, jestliže jsme prostí, jestliže je v nás otevřenost, jestliže se tím, co nás obklopuje, necháme zasáhnout.

Tato skutečnost, a sice, že my již nejsme schopni nad věcmi žasnout, dívat se na věci s úžasem, je důležitá, protože bez úžasu máme tendenci prožívat všechno /jakoby/ mechanicky, prožívat všechno s jakousi únavou.

Uvedu příklad, který se stal nedávno v Praze a o kterém Tomáš mluvil na škole komunity.

Tomáš musel během letních prázdnin studovat, aby se připravil na advokátské zkoušky, studium bylo velice namáhavé a on z něho byl unavený a otrávený. Jednoho dne ho Marco pozval, aby s ním strávil den v Poličanech v klášteře sester trapistek. Krása kláštera, svědectví sester a nezištnost, se kterou byl Marco pozorný vůči jeho potřebám, to vše znovu probudilo Tomášovu pozornost vůči významu reality.

To, co se přihodilo Tomášovi, je jasným příkladem toho, jak důležitý je postoj, který vůči věcem zaujímáme. Ne že se mají změnit okolnosti, ale jsem to já, kdo se tváří v tvář okolnostem má změnit. Úžas, který Tomáš zažíval tváří v tvář /očividné/ kráse kláštera, v něm probudil vděčnost za to, co v onen den obdržel.
Tento úžas nad věcmi, které jsou nám dány k životu, v nás posiluje vděčnost:
Já jsem vděčný, protože věci existují a jsou mi dány.

Ale toto nestačí, protože pokud jsem pozorný, všimnu si, že můj úžas a má vděčnost jsou kvůli něčemu, co nedělám já, co já neutvářím!

2) Ve vztahu k realitě dospíváme k tomu, že říkáme, že existuje určité TY. Já jsem TY, který mne tvoříš.

Abych ale mohl říci TY, abychom mohl říci, že já se neutvářím, že věci se samy neutvářejí, že je zde přítomno určité TY, musím přilnout k realitě. To znamená, že já skutečně poznávám, jestliže je zde i citové přilnutí k realitě, kterou chci poznat.

Pomysleme na to, když jsme zamilovaní, to je příklad, který mohou pochopit všichni.

Jestliže jsme zamilováni do nějakého člověka, začneme žasnout nad věcmi, které jsme předtím ani neviděli. Stáváme se jakoby citlivějšími a možná si všímáme určitých detailů charakteru dané osoby, určitých jejich duševních stavů, dokážeme dokonce poznat, na co myslí jen na základě pouhého jejího pohledu nebo jediného jejího slova.

Proč se toto děje? Protože citová náklonnost vůči této osobě, zájem o ni, nás činí schopnými více chápat, rozšiřuje možnosti našeho rozumu.

Úžas nad člověkem, který je nám dán a který nás zajímá, nás činí schopnými více si všímat reality.

Z tohoto příkladu chápeme, že abychom opravdu poznali nějakou věc nebo nějakou osobu musíme si tuto věc či osobu oblíbit, zamilovat, kdežto my často všechno považujeme za jasné, za samozřejmé, jako bychom prožívali své dny podle jakéhosi automatického schématu.

Hodně jsem o tomto v posledních měsících přemýšlel a všiml jsem si, že někdy jsem něco děla, aniž bych cokoliv očekával, jakoby znuděně.
Varovná kontrolka se mi rozsvítila, když jsem šel jednou navštívit jednu osobu, věděl jsem, že se mnou chce mluvit o tom, co jí leží na srdci a já, zatímco jsem za ní šel v určité chvíli jsem si všiml, že již myslím na to, co jí řeknu, a aniž bych si to uvědomoval, připravoval jsem si hotové odpovědi na všechny otázky, které mi tato osoba mohla položit.
Najednou jsem se zastavil a řekl jsem si: “To už jsem tak cynický? Už nic neočekávám ani od setkání s určitým člověkem?” Všechno už bylo vykalkulováno, všechno už bylo očekáváno!
Tato věc mne vyděsila a tak jsem se začal modlit a prosit za to, aby to setkání mohlo být pro mne příležitostí, něčím novým!
Aby ta osoba mohla pro mne být opravdu novou přítomností v mém životě.

Otázka nestála tak, zda budu nebo nebudu schopen odpovědět na její problém, ale bych žasl nad skutečností, že existuje. Stát před ní z jediného důvodu, že mi ji Bůh dal!

Od toho jsem začal toužit po tom, abych se s lidmi setkával jiným způsobem, abych se nestaral jako předtím o to, zda jim budu říkat správné, předem vymyšlené věci, ale abych s nimi sdílel pouze jedinou velikou věc: Radost ze zázraku BYTÍ, EXISTENCE.

Řekli jsme tedy, že jediný postoj, který nám umožňuje znovu se naučit žasnout tváří v tvář bytí, existenci věcí, je otevřený postoj toho, kdo “přijímá”.

Ale člověk, který v sobě má tuto otevřenost a který si všimne přítomnosti někoho nebo něčeho jiného než je sám, musí konstatovat, že toto “jiné” je mu dáno, že realita, věci, lidé nejen že existují, ale jsou mi “dány”.
Realita je nám dána, je nám darována a my především, před tím, než cokoli učiníme, ji máme přijmout!

Abychom se mohl opravdově setkat s tou dívkou, o které jsem vám vyprávěl předtím, musel jsem především přijmout to, že je mi “dána”.

Řekl bych, že toto není především nějaké pravidlo, které musíme dodržovat, nejsou to pokyny, které máme, abychom se dobře chovali vůči věcem, skutečnost, že abych mohl opravdově poznat určitou osobu, musím si především všimnout její přítomnosti, toho, že jsem ji nestvořil já, ale že prostě tu je, tato skutečnost je dynamika člověku vlastní, jak je možno vidět u dětí.

Závislé já

Máme tedy věci, které existují, jsou nám dány, a právě proto odkazují k někomu Jinému, mají prvotní závislost na Jiném, který jejich bytí způsobuje.
Člověk závisí na Jiném, který ho tvoří.

Takže všechno to, co jsme až doposud řekli, nás vede k tvrzení, že člověk může poznat sama sebe, dospět k uvědomění sama sebe, toho, kým opravdu je, jedině když je užaslý a vděčný tváří v tvář realitě a že tedy dospívá k láskyplného uznání přítomnosti určitého TY, Tajemství.

Uvedu příklad, který se mi stal během září.
Před několika týdny mne Michal Markovics poprosil, abych navštívil jeho otce v nemocnici. Bylo to několik dnů před otcovou smrtí a Michal si přál, aby tatínek obdržel svátost pomazání nemocných.
Šel jsem tam a nevěděl, zda mne Michalův tatínek bude chtít vidět, protože již dlouhou dobu nechodil do kostela, ale pak mne přijal a bylo neuvěřitelné vidět jeho oči, zatímco poslouchal mé modlitby. Svůj úžas nad Událostí, která se odehrávala, vyjádřil kývnutím hlasy na znamení souhlasu s Michalovým tvrzením: „Jak krásná slova…“ vztahujícím se k modlitbám, které jsme recitovali.

To nebyla úvaha nad nějakou teorií nebo nad tím, co jsem já dělal nebo nad modlitbami, které jsme říkali … byl to úžas nad objektivní přítomností Tajemství, úžas tváří v tvář Události, která se odehrávala, která mým prostřednictvím byla evidentní v tom nemocničním pokoji a která změnila pohled a pozornost toho člověka.
On si v té chvíli uvědomil sám sebe! Zrekapituloval celý svůj život.
V té chvíli bylo pro něho zřejmé, že on nemůže stanovit nic, nic rozhodnout z toho co se odehrávalo, může říci pouze ANO, přijmout tajemství, které se tu odehrává.

Přijmout přítomnost jiného, onoho TY, které ti dává všechno, onoho TY, které tě stvořilo.
Don Giussani by řekl: Já jsem Ty-který-mne-tvoříš.

Ještě jednou zkusme pomyslet na lidi, které milujeme, kolikrát se nám stane, že když pozorujeme někoho, koho máme rádi, pochopíme do hloubky, že ta osoba je jiné TY, které já nemohu plně vlastnit, tajemné TY, které je mi dáno.
Pak pociťujeme něžnost vůči tomuto ty, rozechvění, které není sentimentální, je to hodnocení. Hodnocení člověka, který stojí před přítomností Jiného s velkým J.
Hluboké vědomí sama sebe vnímá ve vlastním životě přítomnost tajemného TY, Jiného. Tak jak se to stalo onomu nemocnému muži v mém vyprávění.
Jediná možnost jak být opravdu lidmi, kterou máme, mohli bychom říci, jako nalézt znovu sami sebe, je jít k podstatě věcí, které existují kolem nás, životních podmínek, kterou jsou nám dány, a hledat jejich význam. To je pravý opak toho, co obvykle děláme: my před věcmi utíkáme, vyhýbáme se problémům, máme strach ze vztahů k druhým lidem a přitom se naopak potřebujeme otevřít, abychom objevili, co nám realita chce říci.
Všechny příklady, které jsem uvedl, nám jasně ukazují, že tento úžas, o kterém jsem mluvil, je výsledkem prosby, modlitby, ale prosba, modlitba jsou možné jen tehdy, když stojíme tváří v tvář TY, tváří v tvář přítomnému Tajemství.
Není možné prosit, když nemáme koho prosit.
Proto nám Carròn na zahajovacím dni řekl, že rozum schopný poznávat realitu v celé její hloubce se rodí a realizuje v křesťanské Události. Právě díky křesťanské Události, tedy skutečnosti, že jsme potkali Krista, může rozum člověka naplnit svou přirozenost otevřenosti vůči Božímu zjevení.
Křesťanská událost činí člověka opravdovějším člověkem.
Pokud ale my nejdeme do hloubi reality, pokud se necháme dusit okolnostmi, pokud nežijeme realitu tak, jak jsme si dnes řekli, pak věci, realita již nejsou znamením něčeho většího, už k nám nemluví, všechno ztrácí smysl a my nejsme lidé autenticky náboženští, tedy žasnoucí tváří v tvář Tajemství reality, ale jakožto křesťané, můžeme být maximálně lidé pouze zbožní.