Příběh Johnnyho Cashe (The redemption of the Man in Black)

Proč jsem začal dělat charitativu? Protože jsem chtěl být s vámi. Protože jsem byl v hnutí nový a chtěl jsem vás poznat blíže. Chtěl jsem mezi vás zapadnout a nechtěl jsem být sám. Chtěl jsem, abychom se stali přáteli, protože jste mi byli sympatičtí. A přátelství nevznikne, pokud s tím člověkem nejste. Tenkrát mi bylo jedno, kam jdu a co tam budu dělat. Chtěl jsem být hlavně s vámi.

Chci mluvit o tom, co pro mě znamená zpívání ve sboru Communione e liberazione. Začalo to asi před rokem, kdy mě na mši v rotundě sv. Martina na Vyšehradě oslovila Peťa Musilová a zeptala se mě, jestli bych nechtěl zpívat ve sboru. Zpočátku jsem to bral jako dobrý žert, ale nakonec jsem se rozhodl, že do toho půjdu. Risknul jsem to s plným vědomím svých omezení, jak v oblasti pěveckých možností, tak v oblasti hudebního sluchu. Díky následujícímu roku jsem si znovu ověřil, že nezáleží na mých schopnostech a mé výkonnosti to, jestli v nějaké oblasti něčeho dosáhnu, že záleží na někom jiném.

Přátelé, budu dnes mluvit o své zkušenosti s Hnutím, o tom co přináší do mého života a jak se v ní setkávám s Kristem. Na Zelený čtvrtek to byly 4 roky, co jsem potkal hnutí a byl poprvé pozván na školu komunity. Zpočátku jsem nerozuměl téměř ničemu. Zároveň jsem ale pocítil obrovskou přitažlivost, takže když jsem se vrátil domů, byl jsem již pevně rozhodnut přijít i příště.

Před těmito prázdninami jsem byl požádán, abych promluvil o své zkušenosti ze školy komunity a o svém životě v Hnutí. Mou první, automatickou reakcí bylo nejistota a nervozita. O čem budu mluvit? Mám vůbec co říct?