Kázání Andrey Barbera na mši CL na Vyšehradě. 18.11.2007

Děkuji Andreovi, to je docela riskantní dávat politikovi slovo, na jak dlouho chce… Dnes jsem si nezval boty s podpatkem, abych se choval jako Chruščov nebo kdo to byl v OSN, jak začal mlátit tou botou o pultík, nebo Fidel Castro, ale možná to bude kratší to moje povídání. Ještě mám něco před sebou, tak jsem ještě nedozrál tak dlouhých projevů.
 

Chtěl bych poděkovat Davidovi za jeho příběh, protože je to obtížné mluvit o sobě. Mluvit o sobě znamená se odkrýt. A to je často namáhavé. Ale proč to člověk může udělat? Může to udělat z důvodů, které řekl David na začátku, že když někoho mají rádi, tak on pak nemá strach. Já si vzpomínám, že když jsem musel mluvit před mnoha lidmi, i za celkem dramatických okolností, vždycky jsem tam hledal ty, které jsem znal a kteří mě měli rádi. Když jsem se díval na ně, tak jsem neměl strach. Takže první úkol našeho přátelství je právě tento: zbavit se strachu.

S Bohem a se životem Církve jsem se poprvé blíže setkal na BiGy (Biskupské gymnázium v Brně). Tam jsem byl pokřtěn v roce 1993. V té době jsem ale měl pramalý zájem o víru a o život s Kristem. Křesťanské prostředí na BiGy mě iritovalo a znechucovalo. Lidé na BiGy na mě působili jako puritáni a moralisté. Cítil jsem, že mě nutí dělat něco, co mě nebaví. Prostě jsem se mezi katolíky necítil dobře, protože mně přišli divní, nenormální a svázaní prapodivnými pravidly. Chtěl jsem si život užívat a ne se podřizovat nějakým nesmyslným pravidlům.

Rád bych se zamyslel nad tím, co se stalo v mém životě po té, co jsme začali dělat pravidelné školy komunity v Brně. Především bych chtěl říci, že bezpochyby tento rok změnil velice mnoho můj život, který - doufám - již nebude takový, jaký byl předtím (prázdnější a osamocenější), protože život s Ježíšem plný práce pro církev je velké dobrodružství, i když je někdy velice obtížný.