text.clonline.cz

Části promluv Svatého otce, které měl během své návštevy v Německu, září 22-25

Velké věci, které máme společné
Co znamená otázka po Bohu v našem životě? V našem hlásání? Pro většinu lidí, i mezi křesťany, se Bůh v posledku o naše hříchy a naše ctnosti nezajímá. (…)

Otázka: jaká je Boží pozice ve vztahu ke mně, jak si stojím já před Bohem? – tato palčivá otázka Martina Luthera by se měla znovu stát - jistě novým způsobem – také naší otázkou. (…)
To, co je pro ekumenismus nejnezbytnější, je především neztratit takřka nepozorovaně pod tlakem sekularizace velké věci, které máme společné. (…)

Víra dnes přirozeně musí být znovu promýšlena a především žita novým způsobem, aby se stávala něčím, co patří přítomnosti. Tím, co pomáhá, ovšem není rozředění víry, nýbrž jedině její plné prožívání v našem dnešku. (…) Taktiky nás nezachrání. Nezachrání křesťanství. Tím, co nás zachrání je znovu promýšlená a nově prožívaná víra, skrze niž Kristus a s Ním živý Bůh vstoupí do tohoto našeho světa. (…) Víra, počínající v hloubi nás samých, uprostřed sekularizovaného světa, je nejsilnější ekumenickou silou.
(setkání s představiteli Rady německé evangelické církve v Erfurtu, 23.9)

Žízeň člověka po nekonečnu je nevykořenitelná
Potřebuje člověk Boha, nebo si poměrně dobře poradíme i bez Něho? V první chvíli Boží nepřítomnosti, dokud jeho světlo ještě nepřestalo vysílat odlesky a drží řád lidského bytí pohromadě, se může zdát, že vše funguje i bez Boha. Čím více se ale svět vzdaluje Bohu, tím zřejmější se stává, že člověk v domýšlivosti moci, v prázdnotě srdce a dychtivosti po uspokojení a štěstí, „ztrácí“ svůj život stále víc. Žízeň člověka po nekonečnu je nevykořenitelná. Člověk byl stvořen pro vztah k Bohu a potřebuje Ho. Naše první ekumenická služba v této době musí být společné svědectví o přítomnosti živého Boha; tak dáme světu odpověď, kterou potřebuje. Toto základní svědectví o Bohu je přirozeně posléze naprosto zásadní součástí svědectví o Ježíši Kristu, pravém Bohu a pravém člověku, který žil s námi, s námi trpěl a za nás zemřel a ve vzkříšení rozevřel brány smrti. Drazí přátelé, upevněme se v této víře! Navzájem si pomáhejme žít ji! Je to velký ekumenický úkol. (…)

Víra křesťanů ale není založena na zvažování výhod a nevýhod. Víra, kterou si konstruujeme sami, je bezcenná. Víra není věc, kterou vymýšlíme nebo sjednáváme. Je základem, z něhož žijeme. Jednota nevyrůstá ze zvažování výhod a nevýhod, nýbrž jedině ze stále hlubšího promýšlení a prožívání víry.
(Ekumenická bohoslužba v Erfurtu, 23,9)

Pozitivistický rozum a rozum otevřený jazyku bytí
„Dej proto svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo, neboť kdo by jinak mohl vládnout nad tímto tak početným lidem“ (1 Král 3,9). Bible nám chce tímto příběhem sdělit, na čem u politika v posledku záleží. (…)

Ve většině právně regulovatelných systémů může být postačujícím kritériem většinová převaha. Avšak je očividné, že v základních právních otázkách, v nichž se jedná o důstojnost člověka a lidstva, většinový princip nepostačuje - každý zodpovědný si musí při formování práva hledat kritéria podle vlastní orientace. (…)

Pro rozvoj práva a lidstva bylo rozhodující, že se křesťanští teologové postavili proti náboženskému právu, požadovaném pohanským modloslužebnictvím, na stranu filosofie, rozumu a přírody a uznali v jejich spolupůsobení platný zdroj práva. Toto rozhodnutí uskutečnil již Pavel v dopise Římanům, když říká: „Když totiž pohané, kteří Zákon nemají, z přirozeného popudu dělají to, co zákon nařizuje, jsou sami sobě zákonem. Tím jen ukazují, že obsah zákona mají vepsaný ve svém srdci. O tom u nich vydává svědectví také jejich svědomí...“ (Řím 2,14 násl.). Objevují se zde oba základní pojmy – přirozenost a svědomí, přičemž svědomí není nic jiného než Šalomounovo prozíravé srdce a rozum otevřený jazyku bytí. (…)

Všeobecně akceptované pozitivistické pojetí přirozenosti ji nahlíží – řečeno s Hansem Kelsenem – jako „seskupení objektivních daností, spojených mezi sebou vztahem příčiny a účinku“ (…) Co není ověřitelné nebo falzifikovatelné, podle tohoto pojetí nepatří do oblasti rozumu v úzkém slova smyslu. (…) Pozitivistická koncepce přirozenosti a rozumu a pozitivistický pohled na svět jsou jako celek velkolepou součástí lidského poznání a schopností, jíž se v žádném případě nemůžeme vzdát. Avšak ani souborně nepředstavují postačující, odpovídající lidství v plné jeho šíři. Je-li pozitivistický rozum sám o sobě nahlížen jako dostačující kultura a všechny ostatní kulturní skutečnosti jsou vypovězeny do stavu subkultury, pak člověka redukuje, ba dokonce ohrožuje jeho lidství. (…)

Je třeba znovu rozevřít okna, spatřit dálky světa, oblohu a zemi. (…)
Jak může rozum opětovně nalézt svou velikost, aniž by sklouzl do iracionality? Jak se může znovu přirozenost objevit ve své skutečné hloubce, se svými nároky a se svým pokynem? (…)
Člověk není pouze sebeutvářející se svoboda. Člověk netvoří sebe sama. (…) Je skutečně nesmyslné uvažovat nad tím, zda objektivní rozum, projevující se v přírodě, nepředpokládá stvořitelský rozum, Creator Spiritus?
(Promluva v Bundestagu v Berlíně, 22.9)

Plamének, který je silnější než temnota
Světlo není vnášeno do tohoto světa lidským úsilím či technickým pokrokem naší doby. Stále znovu a znovu zakoušíme, že naše úsilí o lepší a spravedlivější řád naráží na své meze. (…) Ale nakonec zůstává jen skličující temnota. (…)
Kolem nás může být temnota a nevědomost, ale i přesto vidíme světlo: plamének, který je silnější než zdánlivě mocná a neproniknutelná temnota. Kristus. (…) Kdo věří v Ježíše, určitě v životě nevidí vždycky jenom slunce jakoby snad mohl být ušetřen utrpení a obtíží, ale jasné světlo vždycky ukazuje cestu. (…)

Drazí přátelé, obraz světce je opakovaně karikován a zkresleně prezentován jakoby svatí žili mimo realitu, byli naivní a bez radosti. Nezřídka se má za to, že světcem je pouze ten, kdo koná asketické a mravné skutky na vysoké úrovni a jehož je proto možné ctít, ale nikdy ne následovat ve vlastním životě. Jak je toto mínění pomýlené a odrazující! (…) Drazí přátelé, Kristus se nezajímá ani tak o to, kolikrát v životě zaváháte a selžete, nýbrž o to, kolikrát povstanete. Nevyžaduje mimořádné činy, ale chce, aby Jeho světlo ve vás zářilo. Nevolá vás proto, že jste dobří a dokonalí, nýbrž proto, že On je dobrý a chce z vás mít Svoje přátele. (…) Vy jste křesťané nikoli proto, že uskutečňujete zvláštní a mimořádné věci, nýbrž proto, že Kristus je vaším životem. (…)

Dovolte Kristu, aby ve vás planul, přestože to někdy může znamenat oběť a odříkání. Nebojte se, že by byste mohli něco ztratit a zůstat nakonec, jak se říká, s prázdnými rukama. Mějte odvahu vložit své talenty a svoje vlohy (…) aby vaším prostřednictvím Pán osvěcoval temnotu.
(Modlitební vigilie papeže s mládeží v Erfurtu, 24.9)

Relativismus, jenž proniká všemi oblastmi žití.
Naše doba je značnou měrou charakterizována podprahovým relativismem, jenž proniká všemi oblastmi žití. Občas tento relativismus nabývá na bojovnosti a obrací se proti lidem, kteří tvrdí, že vědí, kde najít pravdu a smysl života. (…)
Církev v Německu je výborně zorganizována. Avšak nacházíme za strukturami také odpovídající duchovní sílu, sílu víry v živého Boha? Upřímně řečeno, musíme uznat, že struktury nad Duchem výrazně převažují. Dodávám k tomu: Skutečná krize církve v západním světě je krizí víry. (…)

Vraťme se k lidem, jimž chybí zážitek Boží dobroty. Potřebují místa, na nichž by mohli hovořit o svém niterném stesku. Jsme povoláni, abychom právě zde nacházeli nové cesty evangelizace. (…) Nechť vám Pán stále ukazuje cestu, abyste byli společně světlem světa a abyste našim bližním ukazovali cestu k prameni, kde mohou naplnit svou nejhlubší životní touhu.
(Setkání s Centrálním výborem německých katolíků v Erfurtu, 24.9)

On očekává naše ano a žebrá o ně
Bůh všemohoucí (…) svoji moc vykonává jinak než jsou lidé zvyklí. On sám uložil meze své moci přiznáním svobody svým tvorům. (…) On je nám nablízku, Jeho srdce je kvůli nám pohnuto, sklání se k nám. Aby se moc jeho milosrdenství mohla dotknout našich srdcí, je zapotřebí otevřít se Mu, (…) Bůh respektuje naši svobodu. Nenutí nás. On očekává naše ano a jakoby o ně žebrá.

Ježíš v evangeliu vypráví podobenství o dvou synech, které otec vybídne, aby pracovali na vinici. První syn odpověděl: „Mně se nechce“, ale potom toho litoval, a přece šel“ (Mt 21, 29). Druhý však otci řekl: „Ano, pane, ale nešel“ (Mt 21, 30). (…) Ježíš adresuje toto sdělení velekněžím a starším lidu, tedy znalcům náboženství Izraelského lidu. Ti nejprve přitakávají Boží vůli. Jejich religiozita se však stává rutinou a Bůh je už nezneklidňuje. Proto pokládají kázání Jana Křtitele a Ježíše za nepatřičné. Pán tedy uzavírá své podobenství pronikavými slovy: „Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království.“ (…) Kdyby se toto tvrzení přeložilo do jazyka naší doby, mohlo by znít víceméně takto: agnostici, kteří zakoušejí neklid kvůli otázce Boha; lidé, kteří trpí kvůli našim hříchům a touží po čistém srdci, jsou Božímu království blíže než rutinní věřící, kteří vidí v církvi jenom aparát a jejich srdce je netknuté vírou. (…)
V duchu Ježíšova učení je zapotřebí otevřené srdce, které dovolí, aby se jej dotkla Kristova láska, a dává bližnímu v nouzi víc než jen technickou službu, totiž lásku, která druhému zviditelňuje milujícího Boha, Krista. (…) Obnova církve může být realizována jedině prostřednictvím ochoty k obrácení a obnovou víry. (…)

Humilitas, latinské slovo pro „pokoru“, má co do činění se zemí – humus – tedy s přilnutím k zemi, k realitě. Pokorní lidé stojí oběma nohama na zemi. (…) Prosme Boha o odvahu a pokoru, abychom kráčeli cestou víry.
(Homilie na mši v Erfurtu, 25.9)

Činit viditelné a slyšitelné Kristovo svědectví
Svatí nám (…) ukazují, že je možné a dobré žít radikálně ve vztahu k Bohu, žít tento vztah a klást Boha na první místo, nikoli někam do kouta na vyhrazené místo. Nemohli bychom po Něm toužit a nějak se vzpínat do neznáma, kdyby nás nemiloval jako první, kdyby nám jako první nevyšel vstříc. (…)
Kristus k nám přichází, každého z nás oslovuje (…) Svatí (…) se Jím nechali v nitru uchvátit. (…)

Víra ve své podstatě vždycky znamená věřit společně s druhými. Nikdo nemůže věřit sám. Víry se nám dostává ze slyšení, jak praví sv. Pavel, a naslouchat znamená být spolu, duchovně i fyzicky. (…) Za skutečnost, že mohu věřit, vděčím na prvním místě Bohu, který se ke mně obrátil a víru ve mně „zažehl“. Ale velmi konkrétně vděčím za svou víru také těm, kteří jsou mými bližními, uvěřili přede mnou a věří společně se mnou. Tím „společným“, bez čehož není žádná osobní víra, je církev. (…) Pokud se katolíci otevřou celé víře tak, jak o ní svědčila církev v celých dějinách, pak má katolická víra budoucnost i jako síla veřejného života. (…)

Svatí, i když je jich málo, mění svět. A velcí svatí představují sílu, která může měnit svět ve všech dobách. (…) Tak se budeme podobat slavnému zvonu erfurtské katedrály, který nese jméno Gloriosa, „Slavný“. (…) Tento zvon má nás povzbudit, abychom slávu Boží po příkladu svatých činili viditelnou a slyšitelnou a žili tak ve světě, kde Bůh existuje a dává životu smysl i krásu.
(Homilie na mši v Erfurtu, 24.9)

On je bližší mému nitru, než já sobě samému
Jsme již celá desetiletí svědky ubývání náboženské praxe, konstatujeme vzrůstající odstup značné části pokřtěných od života církve. Naskýtá se otázka – neměla by se snad církev změnit? Neměla by možná své úřady a struktury přizpůsobit současné době, aby oslovila dnešní lidi, kteří hledají a pochybují? Blahoslavené Matky Terezy se jednou kdosi zeptal, co by se mělo podle jejího názoru ze všeho nejdříve v církvi změnit. Její odpověď byla: "Měl byste se změnit vy a já". (…)
Církev plně vděčí za svou existenci této nerovné směně. Ve vztahu ke svému zakladateli nevlastní nic svého, aby snad mohla říci: toto jsme udělali skvěle! (…)

Ve svém historickém vývoji však církev projevuje rovněž opačný sklon, tedy spokojenost se sebou samou, připodobňuje se tomuto světu, je soběstačná a přizpůsobuje se jeho měřítkům. Nezřídka tak klade větší důraz na organizaci a institucionalizaci než na své povolání k otevřenosti vůči Bohu. (…)

Aby však církev plnila své pravé poslání, musí neustále vyvíjet snahu odpoutávat se od tohoto svého zesvětštění, opět se otevírat Bohu. (…) Dějiny v jistém smyslu církvi napomáhají prostřednictvím různých sekularizovaných údobí, které zásadní měrou přispěly k jejímu očištění a vnitřní reformě. (…)

Církev se otevírá světu nikoliv proto, aby získala lidi pro instituci s vlastními mocenskými nároky, nýbrž aby lidem umožnila vstup do svého nitra a dovedla je k Tomu, o němž každý člověk společně se sv. Augustinem může říci: „On je bližší mému nitru než já sobě samému“. (…) Nejedná se o to, abychom zde nalezli nový postup k propagaci církve. (…)
To že se Bůh zaobírá námi, lidskými bytostmi, zná nás; věřit, že se Nepochopitelný v určitém okamžiku a na určitém místě stal uchopitelným, že Nesmrtelný trpěl a zemřel na kříži, že nám smrtelným bytostem bylo přislíbeno vzkříšení a věčný život - to je pro nás lidi skutečně náročné.
(Setkání s angažovanými katolickými laiky v církvi a ve společnosti. Erfurt, 25.9.)