V sekulární společnosti je odpuštění, coby naděje, odsouzeno ke zkáze, nemá-li základ v Kristu, prameni lásky, jenž je jedinou pravdou, která může takový ideál udržet.
Nedávno jsem se díval na film Gladiátor s Russellem Crowem na filmovém kanále a byl jsem omráčen tím, jak je o nejvyšší ideály usilováno tou nejotřesnější krutostí bez toho, že by někdo zaznamenal neslučitelnost obou. Přemýšlel jsem o této kultuře, která byla v době příchodu prvních křesťanů do Říma a velkých měst říše dominantní. První křesťané nevyhledávali ochranu před touto kulturou. Namísto toho se do ní zapojili na všech úrovních, zlidštili ji a vnesli do ní svou zkušenost důstojnosti osoby, velikosti rozumu a možnosti milosti a odpuštění. Nebyl to výsledek politických strategií, ale plod jejich úsilí odpovědět na své setkání s Kristem – tj. jako plod své víry.
V současnosti jsem zapojen jako konzultant do televizního dokumentu o současném smyslu ideje odpuštění (bude vysílán na podzim v televizi PBS). Po rozhovorech se stovkami lidí o jejich zkušenosti odpuštění jich producent vybral pro natáčení zhruba deset spolu s komentáři ,,odborníků“ v oblastech náboženství, psychologie, lékařství, historie, literatury a dalších. Po prvních rozhovorech je mi jasné, že naše dominantní kultura oddělila odpuštění od jeho kořenů v náboženském smyslu. Ve své sekulární verzi není možné dosáhnout odpuštění bez potlačení toho či onoho aspektu lidské zkušenosti (tak jako spravedlnost pro oběť) a tím i bez narušení skutečnosti. Nacházíme tak případy, v nichž je odpuštění zapříčiněno psychologickým uzdravením, a jiné, ve kterých se ,,jen hněv“ jeví jako cesta k duševnímu zdraví. Nejobtížnější k pochopení (a nejvíce fascinující pro sekulární mysl) je cesta bezpodmínečného odpuštění následovaného věřícími lidmi jako Amish. Na druhou stranu dokonce i pohled věřícího na odpuštění se nezdá být možný bez potlačení (a tím i narušení) některých aspektů skutečnosti, tak jako uspokojení potřeby spravedlnosti.
Srovnejte to se slovy divadelního autora Milosze Abbota adresovanými Miguelovi Manarovi o svém hříšném životě: ,,Je skutečností, že přemýšlíš o věcech, které už nejsou (a nikdy nebyly), můj synu.“ Zprvu to zní jako argument pro přijetí (a praktikování) náboženského bezpodmínečného odpuštění, ale není to náboženský smysl, jenž k tomu Abbota podněcuje. Je to víra v Krista. Je to skutečnost Krista a jeho smírné smrti a vzkříšení, jež berou vážně všechny aspekty skutečnosti, včetně požadavků spravedlnosti, která potvrzuje důstojnost osoby – jak hříšníka, tak i oběti hříchu. Je to láska zjevená a sdílená v Kristu, jež uskutečňuje tento zázrak a umožňuje pravé odpuštění, v němž se milost a spravedlnost opravdově přijímají. (Abbot se ptá: ,,Proč se obáváš ztráty toho, co si tě dokázalo najít?“ A pokračuje: ,,Pokání není lítost. Je to láska.“) To umožňuje Manarovi, po dlouhé cestě otevírání svého srdce této lásce, říci: ,,Jsem Manara. A ten, jehož miluji, říká: Tyto věci nikdy nebyly. Pokud někdo kradl. Pokud někdo zabil: ať tyto věci už nejsou! Pouze On je.“
Ještě jednou, je jasné, že bez víry v Krista se násilí stává pro naši lidskost skutečností, dokonce i když sleduje ty nejvznešenější ideje. Bez Krista je lidský život krutý.
Ale proč to neříkáme veřejně? Proč se tyto věci obáváme říci veřejně?
Nutí mě to k zamyšlení nad odpovědí Fr. Giussaniho na otázku T. S. Elliota, zda člověk opustil církev, nebo je to církev, jež opustila člověka. Obojí je správně, odpověděl Giussani. A když byl dotázán, kdy církev opouští člověka, odvětil: ,,Když se bojí hlásat Krista.“
Dnes prožíváme důsledky tohoto strachu hlásání skutečnosti Krista. Současně tyto bolestivé okolnosti, v nichž naše společnost nyní žije, představují skvělou příležitost hlásat Krista. Nemějme tentokrát strach říci, že bez Krista je lidský život krutý. Ve jménu člověka hlásejme Krista. Jen On je.
Lorenzo Albacete
(přeložil VT)
